Ahoj všichni,
poslední dobou se hodně zamýšlím nad tím, jak při výchově dětí nesklouznout k zažitým genderovým stereotypům. Všude kolem vidím, že se klukům stále častěji říká, že mají být "silní" a "nebrečet", zatímco u holčiček se automaticky očekává, že budou "hodné" a "pečující". Nechci, aby mé dítě bylo ovlivněno tím, co mu "přísluší" jen podle pohlaví, ale zároveň chci, aby se cítilo dobře ve své kůži.
Jak to řešíte vy? Máte nějaké tipy, jak dětem dát volnost v tom, kým chtějí být, a přitom je nevystavit příliš velkému tlaku okolí? A setkali jste se někdy s negativními reakcemi, když jste se snažili jít jinou cestou?
Budu ráda za vaše zkušenosti a názory! 😊
Ahoj Renny,
tohle téma mě taky hodně zajímá! Mám zatím jen malé mimčo, ale už teď přemýšlím, jak ho vychovávat tak, aby mělo možnost být samo sebou, a ne aby mu společnost diktovala, jak se má chovat jen podle toho, jestli je kluk nebo holka.
Třeba už jen výběr oblečení – přijde mi, že v obchodech je všechno jasně rozdělené na růžové pro holky a modré pro kluky. Já se snažím nakupovat spíš neutrální barvy a motivy, ale už jsem se setkala s tím, že se lidé diví, když třeba holčička nemá "holčičí" barvy.
Myslím, že hodně záleží na tom, co dětem ukazujeme doma – jak se chováme my, jaké máme rozdělené role v rodině, jak mluvíme o emocích. A hlavně jim dát prostor, aby si našly vlastní cestu. A pokud někdo z okolí komentuje, že třeba kluk pláče nebo že holčička leze po stromech? Asi si říkám, že nejlepší je to brát s klidem a říct něco ve stylu: 'No jasně, proč by nemohl?'
Tohle je zajímavý pohled. Když jsem vychovávala svoje děti, moc se to neřešilo – kluci byli kluci, holky byly holky, a nikdo nad tím nepřemýšlel. Dneska to vnímám jinak, hlavně když vidím vnoučata, ale pořád si myslím, že některé věci jsou prostě přirozené. Holčičky bývají pečující, kluci zas akčnější, a asi není potřeba to lámat přes koleno. Hlavně ať si každý dělá, co ho baví.
Já se na to snažím dívat hlavně prakticky – nechci, aby moje děti měly pocit, že „musí“ být nějaké jen proto, že se to očekává.
U nás třeba hodně pomohlo zapojování do všeho bez ohledu na pohlaví – syn se mnou od mala vařil a dcera zase s tátou šroubovala nábytek. Když si syn chtěl hrát s panenkou, proč ne? Stejně tak neřeším, když si dcera vybere na oblečení něco „klučičího“.
Co se týká okolí, někdy na to lidi koukají divně. Pamatuju si, jak mi kamarádka říkala, že „kluci by si s kočárkem hrát neměli“, a já na to jen: ‚A tatínkové snad kočárky nevozí?‘ 😃 Snažím se to brát s humorem a ukazovat dětem, že je úplně v pohodě dělat to, co je baví, a ne co „by měly“.
